|WCO| DmC – Bráchové se rafli

Je to teprve pár dní, co nové Devil May Cry, tentokrát s obsazením druhého „napůl-démona-napůl-anděla“ Danteho, což byl pro mě jasný signál natáhnout přes okna pirátskou vlajku a nabít grafiku.

Celá hra je… řekněme skvělá. Proč to zaváhání. DmC je odjakživa konzolová hra. Ať si PC hráči melou co chtějí, na PC to NENÍ ONO. Ale jde to, pořád super. Trochu mi zvedla mandle nepovedená práce s kamerou hlavně na konci hry, ale nic co by odrazovalo a zběsilého drcení klávesnice.
Přesuneme se tedy k závěrečnému fajtu mezi bratry. Někdo tvrdí, že Capcom posral koncept „skorozabití“ Virgila, původního týpka z původního DmC. Dante je ale tady ne jako nováček, ale jako cápek co se nesere ani s bratrem, když mu jeho přístup, jako třeba zotročovat si lidstvo, nevoní. V pohodě si celou hru z každýho borce okolo dělá prdel, a projde mu to, protože má hezkej dlouhej meč,  a za zadkem vždy nějakou nápovědu.


Co se mi ale příčilo v závěru? Řada věcí a drobností. Začnu třeba s kamerou. Pokud vývoj dovolí v závěrečném a důležitém souboji TPS na dlouhý dosah – tzn. že vidíte v podstatě celé bojiště – tak se nesmí stát že se kamera v zápalu boje jebne o zeď a vy vidíte jen hezký prostor pod texturou. Ne, ne, ne… takhle přece smash hry nevypadají. Capcom by se tohle mohl poučit třeba od Santa Monicy, která má na svědomí třeba svěle zkamerovanou sérii God of War. Zážitek po tomhle opadá a vy se kromě skoro nesmrtelného brášky snažíte bojovat s se systémem kamer a boje.

„Prostě na to řvu, a furt nevidim nic…“ WTF ????????“ 

Když pominu kameru. Boss fight, stejně jako prakticky všechny krom právě předposledního, byl celkem snadný. Znovu šlo o jedno, najít správnou kombinaci tlačítek a mačkat je pořád dokola. Sice nevím, zda je to Capcomáckej styl a fanoušci to hltaj, ale já jako veterán GoW s tímhle nesouhlasím. Neexistuje, ale boss fight byl zaměřený jen na jednu taktiku.

–V tomhle případě stačí použít naprosto klasický meč a neustále používat Shift (čili úskok). Po zjištění tohoto faktoru mi Virgil trval 5,5 minuty a jedno políčko života. Zív.

Nebudu dávat hodnocení závěrečného souboje do rámečku nad postel, ale celkově mávnu rukou nad celou logikou co se týče „Boss Fights“ – ano, je v tom jistý druh zábavy, když hra díky snadno domyšleným technikám odsejpá, ale… ALE. Ne, ne, ne…


Comments are closed.